25. února 2020 Charita Přelouč

Formy náhradní rodinné péče

Z minulého čísla víte, v jakých případech a z jakého důvodu se přistupuje ke zvolení náhradní rodinné péče. Nyní se zaměříme na rozlišení forem náhradní rodinné péče - osvojení (adopce), pěstounská péče a poručenství.

Osvojení (adopce): Dospělý člověk přijme cizí dítě za vlastní a dochází k vytvoření trvalého rodinného prostředí pro dítě, které nemůže vyrůstat ve své původní rodině. K osvojení dítěte je nutné, aby biologičtí rodiče dali souhlas. Někdy dojde k osvojení dítěte bez souhlasu rodičů, ale o tom musel rozhodnout soud a musely být splněnyzákonem stanovené podmínky. U této formy náhradní rodinné péče nejsou vypláceny žádné speciální dávky ze systému státní sociální podpory.

Pěstounská péče: K této formě náhradní rodinné péče se přistupuje, když není v zájmu dítěte, aby vyrůstalo v původní rodině (např.: Rodiče nejsou schopni zajistit řádnou výchovu dítěte z důvodu, že jsou uživateli návykových látek.) I o této formě náhradní rodinné péče rozhoduje soud. Rozdíl mezi pěstounskou péčí a adopcí je v tom, že pěstounskou péčí nevzniká příbuzenský vztah dítěte a pěstounů. Zároveň je snaha o udržování vztahu mezi dítětem a jeho biologickými rodiči. Pěstounská péče je také na rozdíl od osvojení státem finančně podporovaná. To znamená, že pěstouni si mohou žádat ze systému státní sociální podpory o dávky související s výkonem pěstounské péče.

Poručenství: V některých situacích je třeba dítěti stanovit soudem poručníka, protože např. rodiče zemřeli nebo byli zbaveni rodičovské odpovědnosti. Poručník má v tom případě vůči dítěti všechny práva a povinnosti jako rodič, ale nemá k dítěti stanovenou vyživovací povinnost. Zároveň je tato forma státem finančně podporovaná. I zde mají poručníci právo na dávky ze systému státní sociální podpory související s výkonem pěstounské péče. Poručník za dítě rozhoduje v běžných záležitostech. Každé větší rozhodnutí musí mít poručník schválené soudem (např.: Pokud dítě zdědí nějaký majetek po rodičích, tak poručník nemůže sám rozhodnout o jeho prodeji. Musí mít k tomu souhlas soudu). Soud nejčastěji poručníkem stanoví nějakou příbuznou osobu dítěte nebo osobu blízkou dítěti. Pokud se nenajde žádná vhodná osoba, která by se mohla stát poručníkem, tak soud ustanoví poručníkem orgán sociálně-právní ochrany dětí.

Největší pravomoci má osvojitel, protože o všech záležitostech týkajících se dítěte rozhoduje přímo on sám a nepotřebuje svolení nikoho jiného. Poručník je sice zákonným zástupcem dítěte, ale při rozhodování o podstatných záležitostech dítěte musí žádat souhlas soudu. Pěstoun není zákonným zástupcem dítěte a v podstatných záležitostech musí žádat o souhlas biologického rodiče (např.: výběr školy, lékařský zákrok).

V příštím čísle se více zaměříme na pěstounskou péči. Rádi bychom Vás seznámili s tím, jaká práva a povinnosti mají pěstouni.

Mgr. Pavlína Křepská, vedoucí služby